Pocity

26. června 2010 v 16:15 | Kamínek |  Jednorázovky
Seděla ve svém dětsky vybaveném pokojíčku uprostřed okolního veselí. Devadesáti procentům studentů začaly letní prázdniny. Jak moc by si přála být mezi nimi. Musela si však čtyři dny počkat…pouhé čtyři dny a ona se jich tak obávala. Věděla, že budou nekonečné. Venku svítilo sluníčko, obloha modrá, sem tam mráček. Z oken slyšela smích dětí užívajících si volna. Cítila se tak prázdná, sama. V koutcích očí se jí vynořily slané slzy.

Snažila se na to přijít, vzpomenout se na ten okamžik. Nevěděla. Co udělala špatně? Kde se stala chyba? Ano, člověk si je svých přešlapů vědom až po uplynulé době, ale stejně cítila, že v ní samotné to tentokrát není. Přestože byla silně nevěřící, věřila v osud. Osud, který je nám z určité části předurčen, z určité části si ho píšeme sami. Nevěřila, že by byla odepsána k osudu rohožky, aby se o ní každý jen otřel a šel. Bylo jí jen šestnáct let, ale těch ran na duši už bylo tolik. A stejně věřila, že není špatný člověk, ba naopak, možná někdy až moc hodná. Ale věděla, že je pošetilé myslet si, že za všechno můžou ostatní. Tak v čem udělala chybu? V tom, že poznala člověka, kterého všichni kolem milovali, skutečně poznala? Sama byla v minulosti jednou z těch osob, které jí tak slepě důvěřovali. Nikdy jí nepřála nic špatného, se svým objevem o jejím pravém já se do světa nehlásila. Jen jí odmítla dát už milióntou šanci. S falešnou osobou se nechtěla přátelit. Nikdy by nevěřila, že lidé budou tak slepí. Myslela si, že ji znají. Rvalo jí srdce pomyšlení na to, že lidé, kterým bezmezně důvěřovala a milovala je, ji teď tak prachsprostě vyhodili ze svého života. Nedokázala se s tou myšlenkou smířit. Nedokázala se s nimi dále vídat. Vše jen protože se seznámila s osobou, s kterou neměla? Chtěla usnout a už se nevzbudit. Ale věděla, že je tu ještě člověk, který ji miluje, který ji bude vždycky milovat…maminka. Té to nemohla udělat. Nesnášela lidi, kteří přemýšleli o konci kvůli takovým hloupostem. Nesnášela lidi, kteří přemýšleli o konci vůbec. Ale žádný strach, byla příliš slabá na to, aby se o to jen pokusila. Nebylo alespoň tak silná? Věděla, že sama udělala ve svém kratičkém životě mnoho omylů. A také věděla, že ne vždy se chovala tak, jak měla. Ale také věděla, že takováto období už má za sebou. Příliš přecitlivělá? Příliš citlivá. I když se to snažila před světem skrývat, sama o sobě věděla, že je citlivá a lehko zranitelná. Snažila se to skrývat převážně ostrými slovy. To bylo také jediné, co mělo na svou obranu. Těch pár slz steklo, ale další měla hluboko v sobě. Chtěla je dostat ven. Chtěla, aby byl ten její smutek vidět. Nešlo to. Pomaloučku si uvědomovala, že je na celém světě téměř sama. Pět miliard lidí chodilo po stejné planetě. Na jedné ruce by napočítala ty, kterým na ní opravdu záleží. To bylo k pláči. Byla introvertní, ale potřebovala kolem sebe svoje lidi. Ale oni už asi neexistovali. Přišla jí k smíchu myšlenka, byla skálopevně přesvědčená, že je dobrá. Proč ji tak ale neviděli ostatní? Bohužel se narodila s menším defektem, šíleně velkým svědomím. Neuměla žít s myšlenkou, že je špatná. Proto se v mnoha případech nedovedla chovat tak, jak většina lidí hravě dokáže. Nevěřila by, jak lidé dokážou být zlí. Vždyť jen společnost jí tak znepříjemňovala svou existenci. Měla se nejspíš narodit do jiného světa, jiné doby, jen netušila kam. Otřásla se zimou. Další z mnoha nevysvětlitelných záhad. Přestože venku bylo sužující teplo, klepala se zimou. Jak strašně ráda by se vypovídala, ale sama věděla, že nemá komu. Byla sama se sebou a svými myšlenkami. Vlastně ne, měla svého psa. Bezmezně milující tvor. A pak, že se láska nedá koupit. Pořízení štěněte byla jasně správná volba. Jedna z mála, za kterou byla pevně přesvědčena a nevymstila se jí. Když nad tím tak přemýšlela, otřela slzu…doufala, že zvířata budou jednou tvořit její život. A proto to přece všechno podnikala. A přesto, že to byla možná naivní představa, byla rozhodnuta jít si tvrdě za svým. Každým dnem byla krůček po krůčku blíž svému snu. Protože zvířata neumí nenávidět. Protože jsou tím nejlepším, co kdy kdo stvořil. Jediné světlo v černočerné tmě. Jediný sen, který jí bral a zároveň dodával takové síly. Jediné, čemu byla ještě ochotna věřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yellow-cat yellow-cat | Web | 25. července 2010 v 18:38 | Reagovat

Můžu říct jenom jedno, páni.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama