TR!PLETS aneb pohroma :) o5 Kocovina

19. srpna 2009 v 18:52 | Kamínek |  TR!PLETS aneb pohroma :)
"Tak co kdybych zavolala mamce s tim, že spím u vás a ty zavoláš vašim, že spíte u mě?" navrhla jsem plán. "To by možná šlo, ale kde bychom byli celou noc?" "Můžeme jít třeba do parku." Oklepala jsem se zimou. "Tak to zkusíme, je ti zima?" "Trošku" usměju se. Milan si vysvlékne mikinu a podá mi jí. "Na, vem si jí." "Né, děluju, až taková zima mi není." "Vem si jí." Usměju se. "Díky." A obléknu si mikinu. Lor byla totálně vytuhlá. Milan jí držel v náručí. Vydáváme se do parku. Cestou nás provází pouze ticho. V parku nalezneme dobré místečku v ústraní za kolonou keřů. "Tak třeba tady" říká Milan. Položí Lorry na zem a sám si sedne tak, že je opřený o kmen stromu. Sednu si vedle něj. Zvednu mobil. Vytočím mámino číslo. Po chvilce se ozve z telefonu "Anitto, kde jsi? Vždyť už si měla být dvacet minut doma!" "Ahoj mamí, promiň, já jsem u Lorry víš, dneska u ní přespím, jestli můžu, zapomněla jsem ti zavolat." "Tak dobře, ale zítra si to ještě vyřídíme. Každopádně nechci, abys šla v tuhle hodinu sama přes půl města." "Díky mami a ještě jednou se omlouvám, dobrou." Ukončím hovor. "Tak u mě to klaplo" usměju se na Milana. "Tak teď já" řekne a zvedne mobil. "Ahoj mami, tady Milan." "Ahoj Mílo, kde jste?" "Já jsem u Anitty, teda my jsme. Můžeme tu přespat? Máme filmový mejdan." "Tak dobře, hezky si to užijte. PaPa." "To šlo až moc lehce" řekne podezřívavě Milan. "To je dobře ne?" zeptám se. "To se ještě uvidí."


Opřu si hlavu o Milanovo rameno a podívám se na chrnící Lor. "To si s ní ještě vyřídím!" pronesu nahlas. "To budeme dva" přidá se Milan. "Už je ti tepleji?" zeptá se starostlivě. "Jo, je, díky" usměju se. "A tobě není zima?" "Ne, v pohodě." "Jsem hrozně ospalá" podívám se na Milana. "No tak spi" usměje se na mě pobaveně. "Začínám si připadat jako bezdomovec." "Jak to?" sjede mě pohledem Milan. "V tom klubu mě to nebralo, tak sem šla sem a...usnula jsem." Milan se začne smát. "Tak aspoň máš kam jít, když se pohádáš doma." "Tsss" začnu se smát. Po chvíli už pomalu usínám v Milanově náruči. "Promiň" uslyším potichu. Otevřu oči. Podívám se na něj. Má ve tváři smutný výraz. "A za co?" nechápu. "Za tu pouť." Znovu zavřu oči, chce se mi brečet, snažím se to ustát a vydržet. Po pár minutách "Promiň" řeknu. "Za co?" zeptá se Milan okamžitě. "Za to, co teď udělám" a políbím ho. Rukama ho obejmu kolem krku. Polibky mi oplácí. "Za to se mi ale nemusíš omlouvat" usměje se na mě. "Ale Lorry to neřekneme jo?" prosím ho. "Proč ne?" "Ještě je brzy..." Přitulím se k němu a pomalu usnu.

Ráno se budím jako první. Podívám se na Lauru. Ano spí. Milan taky. Jen doufám, že se Lorry během noci nevzbudila a neviděla mě s Milanem, jak spíme v objetí. Vytáhnu mobil. Kouknu na displej. Velkým písmem z něj bliká 5:43. Je tři čtvrtě na šest. Zívnu. Znovu se obrátím na Milana. Usměju se. Vypadá tak nevinně, když spí. Lehce ho políbím na tvář. Pak se opatrně zvednu, abych je nevzbudila. Svléknu si Milanovu mikinu a přikreju ho. Vytáhnu z kapsi peněženku a podívám se dovnitř. Dvě stovky. To na snídani stačí, pomyslím si. Rozhodnu se dojít koupit nějaké pečivo nedaleko do pekárny, kde otvírají v šest. Ty dva se určitě nevzbudí dřív, než přijdu. Vydám se tedy ven z parku napříč městem.

Otevřu dveře pekárny. Zdejší postarší prodavač mě zná. "Dobrý den" pozdravím ho. "Spíše dobré ráno" usměje se. "Co vy tu takhle brzy, když máte prázdniny?" "Ále, vzbudila jsem se brzy, začalo mi kručet v břiše a v lednici nic nebylo. A vy jste snad první obchod v celém městě, který otvírá už v šest" pousměju se. "Tak co to bude?" "Deset housek a šest koblih." To by mělo stačit, když tak se to vyhodí, ale Lor by se měla pořádně najíst. Prodavač mi objednané zboží zavázal do sáčku. "Bude to 73 korun" podal mi pečivo. Zaplatím. "Děkuji, nashledanou" rozloučím se a jdu do parku."

Když přijdu, Milan už je vzhůru. "Kde jsi byla? řekne vyplašeně. "Došla jsem nám pro snídani" ukážu na housky a koblížky. "Bál jsem se, jestli se ti něco nestalo." To jsem nechtěla, myslela jsem, že budou mít ještě půlnoc. "Ne, promiň, neměla jsem vám jak nechat vzkaz a nechtěla jsem vás budit." "To je dobrý" řekne Milan. "Ale už mě takhle nelekej." Zvedne a kráčí si to přímo ke mně. Políbí mě. Zastavím ho. "Lorry ještě spí?" "Jo, ta má půlnoc" usměje se a políbí mě znovu. Teď už se nebráním. "Tak co si nám donesla?" zeptá se. "Koblížky a housky." "Volím koblihy" zasměje se. Obejmu ho. Najednou jsem tak ráda, že ho mám. Byla jsem vždycky, ale teď je to jiné a asi lepší. Podám mu sáček s koblihami a sama si vezmu housku. Sednu si k němu ke stromu, u kterého jsme spali. Najednou se budí Lorry. Rychle se od Milana trochu posunu. Stihla jsem to. Podívá se na nás očima vietnamce. "Proč jsme tady?" zeptá se nechápavě. "Protože moc chlástáš!" odpoví jí Milan. "Je mi blbě" stačí Laura sotva doříct a...hned je její včerejší strava na trávě. "Fuj, najednou mě přešla chuť" řekne Milan, dojí poslední sousto a schová téměř půl koblihy do pytlíku. "Kolik je?" hrne na nás Lorry otázky. Kouknu na mobil. "Čtvrt na sedm." "Bože, taková nekřesťanská hodina a jak teď můžete plnit žaludky? To já bych se asi" a je to tu zase, najednou se chce zvracet i mně, ale nutkání zadržím. "To víš, každý není takový alkoholik" hodím po ní laškovní výraz. "Hele co ten kluk ze včerejška...Petr?" ptá se mě Lor. "To netušim, já pak vypadla a když jsem se pro tebe vrátila, měla jsi už dost vypito." "Aha" řekne sklesle. "Jó už si vzpomínám" zaječí. "On měl oči jenom pro tebe, mam jeho číslo a slíbila sem mu, že mu zavoláš. Asi bys do toho měla jít, je to super týpek." Milan se na mě tázavě podívá. Otočím pohled k Lorry. "Hele, já o něj nemám zájem a nemělas mu slibovat nic, co nemůžeš splnit." "Vůbec tě nechápu!" koukne na mě vražedným pohledem a otočí se na druhou stranu." Milan se podívá na Lor, když zjistí, že je otočená, hned se ke mně přikloní a dá mi malou pusinku na tvář. Usměju se. Lor se otočí zpátky. "Ty někoho máš viď!" podívá se na mě šťastným pohledem. "Né, to nemám" zalžu jí. "Ale máš! Jinak bys do něho šla. Tak kdo je to? Znam ho?" "Né neznáš" lžu jí zase. Začínám mít ze sebe špatný pocit, asi vina se tomu říká. "Já na to stejně přijdu" řekne uraženě Lor a opět se chystá k spánku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kermisee Kermisee | 24. srpna 2009 v 15:48 | Reagovat

No neříkala jsem, že půjdou psát do parku :D HiHI,
JSEM RÁDA, že je Anitt s Milanem :-)

2 Tara Tara | Web | 6. září 2009 v 19:28 | Reagovat

ha tak venku bys  emi teda rozhodně spát nechtělo... umrzla bych tam... fuj fuj. ale azse hezkys e dala dohromady s milanem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama