TR!PLETS aneb pohroma :) o4 Disco

18. srpna 2009 v 17:12 | Kamínek |  TR!PLETS aneb pohroma :)
Blížila se osmá hodina. Narychlo jsem se navlíkla do fialových minišatů, napatlala na sebe trochu make-upu, do vlasů hodila stříbrnou čelenku, obula letní kozačky a naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Uslyšela jsem zvonek. "Já tam letím" zakřičela jsem, aby se tam ostatní členové rodiny hned nepřihrnuli. Vyšla jsem ze dveří svého pokoje, seběhla schody. Vtom se mi do cesty postavil Patrik. "A kam si myslíš, že jdeš?" Řekl dětsky, ale snažil se přitom působit otcovským, starostlivým dojmem. "Uhni prcku, jdu ven s Lorry a Milanem." "A kam?" "Na diskotéku." "Nejsi na to ještě moc mladá?" Začala jsem se smát. Zase zazvonil zvonek. "Už jsem tam." Otevřela jsem hlavní dveře. Stála tam pouze Lorry. Trošku se mi ulevilo. Není jednoduché teď neustále vídat Milana, i když to zní krutě. "Sama?" "Jasně" řekla Lorry. "Milanovi se pak už moc nechtělo" pokračovala ve vysvětlování. "Jo, takže dámská jízda?" navrhnu. "Mno super!" odpoví Lorry.


Když jsme dorazily do klubu, začala jsem trošku litovat, že jsem do toho šla. Vůbec jsem neměla náladu na společnost, tanec, ani zábavu. Nejraději bych se zavřela ve svém pokojíku a už nikdy nevylezla. "Tak jdem trsat?" Lorry byla vždycky živel, hrozně oblíbená a ukecaná. "Běž sama, pak se přidam." "OK." Sedla jsem si k baru. Přisedl si ke mně nějaký cizí kluk. "Čau, sem Petr." "Ahoj Petře." "A tvoje jméno?" "Hádej." Neměla jsem vůbec náladu se vybavovat, navíc ne s cizím klukem. Doufala jsem, že to pochopí a nechá mě jen tiše sedět. "Eliška" řekne Petr po delším přemýšlení. "Cože?" zkouknu ho nechápavě. "Jmenuješ se Eliška." Proč si vůbec myslí, že bych mu měla říkat svoje jméno? Navíc vypadal o dost starší. "Dejme tomu" snažila jsem se hovořit tak drsně, aby pochopil, že nemám zájem o společnost. "Ty se ale nejmenuješ Eliška, viď?" Ježíš, ať mě nechá dýchat! "Ne, nejmenuju." "Neřekneš mi to?" "Ne, neřeknu." "Škoda...víš, dneska tu slavím narozky...je mi dvacet." Najednou mě začalo trošku mrzet, jak jsem s ním jednala. Přece jenom, když má ty narozky. "Anitta" řekla jsem do ticha. "Jmenuješ se Anitta?" "Jo." "Jsi češka?" "Jo." "Tak to od tebe bylo přeci jen trochu nefér, na tohle jméno bych nikdy nepřišel" usmál se na mě. "Rodiče" odpověděla jsem.

Najednou se ke mně přiřítila Lor. "Pojď trsat." "Lor, já vážně nemáim náladu" podívala jsem se na ní smutně. "Tak co se děje?" "Nic, co by." "Tak když nic, tak jdeš se mnou na parket." Chytla mě za ruku a táhla k ostatním 'poskakujícím' lidem. Začala jsem se pozvolna dostávat do rytmu. "Ten kluk, s kterým jsi mluvila, je hezkej." "A starej" odpověděla jsem. Lor se začala chechtat. "Kolik mu je? Šedesát?" "Skoro...dneska slaví dvacetiny, jestli nekecal." "Jenom dvacet? Vždyť to je úplný mládě" zasmála se zase. Snažila jsem její dohazování ignorovat. "Prosim tě, očividně se mu líbíš." "A ty jsi očividně na starší" škádlila jsem ji. "Prostě teď nemám o kluky zájem, chápeš?" "Snad ne o holky?" podívala se na mě Laura trošku vyděšeně. "Ne, jsem teď single, na kluky a vyhovuje mi to" ujistila jsem ji o svém zájmu o opačné pohlaví. "Takže by ti nevadilo, kdybych si k němu přisedla?" Usmála jsem se. "Nevadilo by mi to, protože já o něj zájem nemám, ale možná by mi trošku vadilo, že moje patnáctiletá kamarádka nabaluje dvacítku." "Zapomněla jsi říct-nejlepší kamarádka" usmála se na mě. Pořád jsme tančily. "Tak já jdu." "Tak judi" pobídla jsem jí. Z dáli jsem pak jen viděla, jak se ti dva spolu něčemu smějou.

Šla jsem si sednout ven, protože tady mě to vážně nebralo. Rozhodla jsem se, že se projdu po parku, který sídlil nedaleko. V noci to tam bylo tak romantické. Ty stromy, kvetoucí rostliny, zváštní lampy...měla jsem to tam ráda, ve dne i v noci, ale v noci park skýtal něco jako tajemství. Nebylo tam desítky řvoucích dětí, lidí se psy a staříků krmící poletávající holuby. Lehla jsem si pod jeden smrček a dívala se na hvězdy.

Po nějaké době jsem se probrala. Nejspíš jsem usnula. Podívala jsem se na displey mobilu, se zděšením jsem zjistila, že už je půl jedenácté. Rozhodla jsem se vrátit do klubu a zkontrolovat Lorry. Když jsem tam došla, Lor měla dost vypito. Oblejzala tam cizí kluky a neustále chlastala dál. Šla jsem za ní. "Lor, musíme domů." "Tak jdi sama" začala se hrozně smát. "Taky musíš být v jedenáct doma!" dodala jsem. "Já nikam nejdu" řekla razantně a opile. Chytla jsem jí za loket s úmyslem odtáhnout jí domů. "Hele nech jí" řekl mi nějaký starší kluk. "Ona prostě musí domů." Neznámý kluk mi 'vytrhl' Lorry z ruky. "Jsi snad její máma?" Pochopila jsem, že sama tu nemám šanci. Šla jsem před klub. Uvažovala jsem, co mám dělat. Nemůžu jí tu nechat. Mám o ní strach. Musím zavolat Milanovi. Áchjo, Lor, proč mi to děláš? Zvedla jsem mobil a vytočila Milanovo číslo. "Ahoj Anitt, stalo se něco?" "Víš, ona, Laura to přehnala s alkoholem." "Hned tam budu."

Seděla jsem před klubem a čekala na toho, komu jsem se snažila vyhnout. Začalo mi být chladno. Mno jo, měla jsem si vzít nějakou mikinu. Všimla jsem si běžícího Milana. "Proč tu takhle sedíš? Měla jsi ji odvést" křičel na mě. "Hele, myslíš, že jsem se o to nepokoušela? Že bych ti volala v půl jedenáctý, kdyby to šlo jinak?" "Měla si na ní dát pozor, kdyby vůbec nepila." Skočila jsem mu do řeči. "Hele, neobviňuj mě tady z něčeho, za co absolutně nemůžu! Tvoje sestra je snad svéprávná ne?" "Ale ne plnoletá." "Ale to já taky ne, jestli sis nevšiml." Milan běžel dovnitř budovy a já pospíchala za ním. Měla jsem na něj takovou zlost, jak se vůbec opovažuje mě tady napadat? "Lauro jdeme domů" řekl jí Milan a táhnul jí pryč. "Ale jí nikam nechci." "Opět se do toho vložil ten 'mladík'. "Ty jsi snad její máma?" "Jo!" řekl razantně Milan a táhnul Lorry ven. "Takhle jí přece nemůžu vzít domů" řekl Milan, který už se trochu uklidnil. "Já jí ale taky v tomhle stavu nemůžu vzít domů přespat. "Já vím", řekl Milan.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kermisee Kermisee | Web | 18. srpna 2009 v 18:32 | Reagovat

Ten komentář mě potěšil více než trochu. Potěšil mě moc a moc...
Jsem ráda, že tě můj blog (ať už články, či designem) nějakým způsobem oslovil.
No..ta soutěž...teď mě docela i mrzí, že jsem pod to vůbec něco psala...
Víš, vždycky jsem si říkala, jak to všichni dělají, že mají tak velkou návštěvnost...no...trochu jsem jim záviděla, pravda. Ale potom, co mě na blog.blog.cz vybrali, se mi na bog nahrnula spousta a spousta návštěvníku, ale co je mi potom...Velká nevelká návštěvnost...
Měla jsem ráda svůj klid...své pravidelné čtenáře a jejich pravidelné komentáře...
Ale zase...jsem narazila na tebe a ty se mi jevíš, jako moc ilý člověk...
Mimochodem ty máš taky moc pěkný design :-)
Jdu si přečíst článek ↑

2 Kermisee Kermisee | Web | 18. srpna 2009 v 18:54 | Reagovat

Tak jsem to přečetla od prvnho díli až sem..je to moc dobré a jsem zvědavá kam Lauru uloží na celou noc :D asi pod ten smrček, dke ležela Anitta :-)

3 CuŢe•[mĘsL(i)Çką]• CuŢe•[mĘsL(i)Çką]• | Web | 18. srpna 2009 v 23:42 | Reagovat

moc pěkný,jsem se sice semky dostala přes blog.blog.cz ale super příběh na pokráčko :))

4 Tara Tara | Web | 6. září 2009 v 19:22 | Reagovat

ha tak toto je zajimavé a napínavé... naštěstí i v opilsoit jsem mohla v klidu domů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama