Pocity

26. června 2010 v 16:15 | Kamínek |  Jednorázovky
Seděla ve svém dětsky vybaveném pokojíčku uprostřed okolního veselí. Devadesáti procentům studentů začaly letní prázdniny. Jak moc by si přála být mezi nimi. Musela si však čtyři dny počkat…pouhé čtyři dny a ona se jich tak obávala. Věděla, že budou nekonečné. Venku svítilo sluníčko, obloha modrá, sem tam mráček. Z oken slyšela smích dětí užívajících si volna. Cítila se tak prázdná, sama. V koutcích očí se jí vynořily slané slzy.
 

Mávám

20. února 2010 v 22:04 | Kamínek |  Diary
Ahojte, tak jsem se po půl roce rozhodla něco přihodit, abyste věděli, že žiju. Žiju a to doslova. Hradec mě úplně změnil a to k lepšímu. Jsem rozhodnější, ucelenější a vyjadřuju své názory a myšlenky nahlas, ať si kdo myslí, co chce ;). Škola mi dává zabrat, ale jsem na ní opravdu ráda. Baví mě. Baví mě i většina praxí...

Nový život...

25. října 2009 v 21:37 | Kamínek |  Diary
Ahojte...
Ano, už bych asi měla blog oficiálně ukončit. Alespoň blog bysi to zasloužil. Ale jsem bohužel příliš sobecká, abych to udělala. A tak tu po většinu roku nebude nic nového k čtení...

Právě mám podzimní prázdniny a vzpomněla jsem si na vás. Dva měsíce jsem v podstatě jiný člověk. Neustále trpím roztříštěnou osobností a nepřetržitou změnou nálad ;). Jsou bohužel věci, které se nemění.

V Hradci to miluju. Vlastně domů jezdím v neděli a v pátek jedu sem :D. V Hradci ožívám a tady vadnu ;). Škola mi dává vážně zabrat. Ale zvládám jí. Zatím. Celé dny sedím na knížkami a sešity...ale dávám to. A jsem ráda. Zase můžu být kvůli něčemu na sebe pyšná. Celý dnešek a včerejšek jsem proflákala a mám výčitky svědomí :D.

Ráda bych vám slíbila, že zase přihodím nějaký ten díl povídky. Nepřihodím. Ta škola je vážně vymívárna mozků a já mám i teď co dělat, abych tento kratičký a bezduchý článek napsala. Hlavně, že umím pár latinských slovíček :D...ale v normální životě...jsem už dva měsíce naprosto nepoužitelná :D.

A tak už asi budu končit. Přeju vám hezké prázdniny, ať už vám začali dnes, nebo začnou ve středu. Jenom jsem vám chtěla dát vědět, že žiju, a že se po většinu života jsem i spokojená. Že si plním životní sen, jsem na škole, kterou jsem milovala, ještě než jsem na ní nastoupila. Ale že jinak myslet už nedokážu ;). PaPa, Váš Kamínek
 


Kurčatovium

9. září 2009 v 20:37 | Kamínek |  Perličky
Příští týden v chemii píšeme test ze všech prvků periodické tabulky. Problém-na intru nemáme periodickou tabulku :D. Katka ji hledá na internetu. Najde. Čte si prvky a učí se je. Najednou se zarazí. "Cože? To existuje?" Vzhlédnu od svého počítače. "Co je?" ptám se. Přijdu k ní blíž a čučím do monitoru. "Kurčatovium" odpoví. Po chvíli ho najdu v oné periodické tabulce. Spustí hlasitý a srdeční smích. Kdyby vás to zajímalo, tak se píše Ku :D...raději nechci vědět, jak stará byla ta tabulka...

Prvně z intru! :)

3. září 2009 v 19:30 | Kamínek |  Deníček
Tak vám opět po dlouhé době píšu :o). Není to, protože bych se na blog vybodla, ale až dnes nám zapojili na intru net. Jsem tu od neděle, pět dní :). Mno, co bych řekla. Vážně se mi tu líbí. Škola bude hrozně moc těžká, ale chtěla jsem sem, mám to mít. Na intru je bezvadně. Většinou prváci dostávají obyčejný pokoje po třech bez socializace. My máme garsonku. Jsou tu dva pokoje. Jeden po třech, druhý po dvou s linkou a ledničkou a máme vlastní sprchu a záchod. Já jsem na pokoji s jednou super holčinou :). Fakt jsme si sedly, což je super. Akorát se hodně bojí školy. Ona je to škola typu-prolezeš, seš ráda. Hradec je vážně moc krásný město. Trefím tu zatím jen na terminál, vlakáč, do školy, k Tescu, na náměstí a k bankomatu, ale jináč fajn :D.

Twilight mánie

26. srpna 2009 v 15:40 | Kamínek |  Deníček
Nejdřív se omlouvám těm málo návštěvníčkům, kteří jsem chodí a děkuju jim za to. Nepřidala jsem pěkně dlouho žádný článek a v nejbližší době to asi ani jiné nebude, ale blog určitě neruším, pořád tu jsou víkendy...neděle je skoro za dveřmi a s ní i můj odjezd. Necítím se nijak nervózní, nic. Možná si to uvědomuje pouze mozek, netuším. Ale asi se i docela těším. Když nad tím tak přemýšlím, tak už jsem pomalu jednou nohou z baráku. Chápete-střední, vejška, dospělej život. Všechno se to tak rychle blíží a já nemůžu říct, že by mě to nějak děsilo. Můj bratr byl vždycky ten společenštější článek z nás dvou. A přesto jsem já ta 'do světa'. Miluju cestování, i na vlastní pěst a představa pěti týdnů v cizím městě po čtyři roky m hrůzu nenanáší.

Sestry, které jsem neměla

19. srpna 2009 v 23:40 | Kamínek |  Deníček
Mám potřebu se vypsat, dávám to do deníčku, s kterým to ale jen vzdáleně souvisí. Zkrátka nevím, kam s tímto článkem. Bude o dvou úžasných osobách. Jedné je devět a druhé sedm. Vždy jsem chtěla sestřičku, spřízněnou duši, ale dostala jsem pouze bratra. Prý jsem si přála bratříčka, když jsem byla malinká. Nebylo mi ani dva a půl roku, když se narodil. Víte, z našeho sourozeneckého vztahu mám smíšené pocity. Neměli jsme zrovna nejlehčí dětství, když jsme byli spolu, tak jsme si vyhráli s málem. Když jsme si chodili hrát před barák, vždycky jsme byli spolu. I dnes mi někdy řekne něco, co neřekne ani mamce a naopak. Ale udělal takových věcí, které mu nikdy neodpustím. Často mě dohání k šílenství. Nenávidím ho za to, že zdědil otcovu agresivní povahu, nenávidím jeho zatmění mozku a jeho amoky. Ale pořád je to bratr...otce už jsem totálně zavrhla.

TR!PLETS aneb pohroma :) o5 Kocovina

19. srpna 2009 v 18:52 | Kamínek |  TR!PLETS aneb pohroma :)
"Tak co kdybych zavolala mamce s tim, že spím u vás a ty zavoláš vašim, že spíte u mě?" navrhla jsem plán. "To by možná šlo, ale kde bychom byli celou noc?" "Můžeme jít třeba do parku." Oklepala jsem se zimou. "Tak to zkusíme, je ti zima?" "Trošku" usměju se. Milan si vysvlékne mikinu a podá mi jí. "Na, vem si jí." "Né, děluju, až taková zima mi není." "Vem si jí." Usměju se. "Díky." A obléknu si mikinu. Lor byla totálně vytuhlá. Milan jí držel v náručí. Vydáváme se do parku. Cestou nás provází pouze ticho. V parku nalezneme dobré místečku v ústraní za kolonou keřů. "Tak třeba tady" říká Milan. Položí Lorry na zem a sám si sedne tak, že je opřený o kmen stromu. Sednu si vedle něj. Zvednu mobil. Vytočím mámino číslo. Po chvilce se ozve z telefonu "Anitto, kde jsi? Vždyť už si měla být dvacet minut doma!" "Ahoj mamí, promiň, já jsem u Lorry víš, dneska u ní přespím, jestli můžu, zapomněla jsem ti zavolat." "Tak dobře, ale zítra si to ještě vyřídíme. Každopádně nechci, abys šla v tuhle hodinu sama přes půl města." "Díky mami a ještě jednou se omlouvám, dobrou." Ukončím hovor. "Tak u mě to klaplo" usměju se na Milana. "Tak teď já" řekne a zvedne mobil. "Ahoj mami, tady Milan." "Ahoj Mílo, kde jste?" "Já jsem u Anitty, teda my jsme. Můžeme tu přespat? Máme filmový mejdan." "Tak dobře, hezky si to užijte. PaPa." "To šlo až moc lehce" řekne podezřívavě Milan. "To je dobře ne?" zeptám se. "To se ještě uvidí."

Pacient: králík Tobby

19. srpna 2009 v 11:48 | Kamínek |  Diary
Tak tento text jsem našla na účtu od veterináře. Můj mladší ušáček měl plíseň na nožičkách a včera jsme měli jít na kontrolu a převakcinaci. Veterinu mám dvacet kroků od baráku. Šla jsem tam dopoledne, králík na rameni, s falešnou doměnkou, že tam bude málo lidí. Čekárna byla naprosto přeplněná a zavírat měli za hodinu. Tak jsem se na to vykašlala s tím, že přijdu odpoledne a snad to bude lepší. Cestou domů jsme prošli kolem starého dětského hřiště, na kterém už nic moc nezbylo, houpačka ve tvaru rybičky, taková ta dvojhoupačka a pískoviště. Sedla jsem si na 'rybičku' a pustila Tobbíka proběhnout. Ten skákal ;). Já tam jen seděla a pozorovala jeho řádění a do toho přemýšlela o tom, že na toto hřiště jsem si chodila hrát jako úplný prtě, že to tam bylo jiný, byly tam prolejzačky, o jedno pískoviště víc...spousta dětí. Teď jsem tam seděla sama. Vzpomněla jsem si na historku, kterou mi nedávno mamina vyprávěla. Byla jsem malinká, tak do dvou let, protože ještě nežil brácha. Seděla jsem na pískovišti a nějaké stejně staré děti se mě ptaly, jak se jmenuju. Já odpověděla: Když jsem hodná, tak Kamilka a když zlobím, tak Kamila. :D Poté co jsem si to vyslechla, tak jsem se mamky zeptala, jestli jsem víc byla Kamilka nebo Kamila :D...prej Kamilka .

TR!PLETS aneb pohroma :) o4 Disco

18. srpna 2009 v 17:12 | Kamínek |  TR!PLETS aneb pohroma :)
Blížila se osmá hodina. Narychlo jsem se navlíkla do fialových minišatů, napatlala na sebe trochu make-upu, do vlasů hodila stříbrnou čelenku, obula letní kozačky a naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Uslyšela jsem zvonek. "Já tam letím" zakřičela jsem, aby se tam ostatní členové rodiny hned nepřihrnuli. Vyšla jsem ze dveří svého pokoje, seběhla schody. Vtom se mi do cesty postavil Patrik. "A kam si myslíš, že jdeš?" Řekl dětsky, ale snažil se přitom působit otcovským, starostlivým dojmem. "Uhni prcku, jdu ven s Lorry a Milanem." "A kam?" "Na diskotéku." "Nejsi na to ještě moc mladá?" Začala jsem se smát. Zase zazvonil zvonek. "Už jsem tam." Otevřela jsem hlavní dveře. Stála tam pouze Lorry. Trošku se mi ulevilo. Není jednoduché teď neustále vídat Milana, i když to zní krutě. "Sama?" "Jasně" řekla Lorry. "Milanovi se pak už moc nechtělo" pokračovala ve vysvětlování. "Jo, takže dámská jízda?" navrhnu. "Mno super!" odpoví Lorry.

Kam dál